Do jaké míry je inteligence vrozená, co se dá dohnat během života a kolik těch "inteligencí" vlastně máme?
Zastáváte názor, že inteligence je dědičná záležitost a výchova s ní už nic nesvede (ať už v dobrém, nebo špatném), či si myslíte, že IQ je záležitost výchovy a vzdělání? Odpověď je komplikovanější, než se na první pohled může zdát.
Základ máme v genech
Přestože se ani vědci nemohou shodnout na tom, jak se geny a vrozené vlastnosti podílejí na celkové osobnosti jedince, nikdo nezpochybňuje skutečnost, že inteligence člověka do značné míry dědičná. Jednoduše řečeno – pokud mají rodiče vysoké IQ, bude s velkou pravděpodobností nadprůměrně inteligentní i jejich potomek. Jenže na druhou stranu, přestože geny ovlivnit nemůžeme, můžeme rozvíjet, co máme vrozené. A tedy i ovlivňovat svou inteligenci.
Už od nemluvněte
Lidská inteligence se projevuje doslova od narození (a dost dobře je možné, že už „v břiše“ matky). Novorozenec téměř okamžitě pozoruje své okolí a postupně si začíná budovat vztahy podle toho, co vnímá. Jak roste, učí se manipulovat s různými předměty a vnímat tak souvislosti mezi příčinou a následkem (např. velká kostka se nevejde do malého otvoru).
Můžeme také velmi rychle pozorovat růst sociální inteligence. Novorozenec se na své nejbližší začíná usmívat už od dvou týdnů. A nejde pouze o jednoduché a základní věci. Například tak komplexní a složitý proces jako je mateřský jazyk dítě zvládá rychle, zcela přirozeně a bez jakéhokoliv systematického učení. Základní okruh znalostí a dovedností se tedy učíme automaticky. Pro rozvoj dalších však potřebujeme dostatek správných podnětů z vnějšku.
Bez výchovy to nejde
Na řadu tak přichází výchova, která je pro inteligenci velmi důležitá. Rodiče si s dětmi čtou, povídají si s nimi a tak podobně, čímž zlepšují jejich verbální inteligenci. Správní rodiče nezapomínají chválit pokroky, jichž jejich potomek dosáhl, a tak zase zvyšují potřebné sebevědomí. Toto můžeme porovnat s tzv. „vlčími dětmi“ (lidé, kteří nebyli několik prvních let po narození v kontaktu se společností). V pozdějším věku, kdy se mezi lidi dostanou, je u nich mizivá šance, že se naučí společenským návykům nebo i jen mluvit.
IQ testy míří na vrozené schopnosti
Jak člověk roste, přebírá vůdčí roli v rozvoji jeho inteligence škola a v dospělosti už každý musí pečovat o růst svých dovedností sám.
Každý jedinec má svou vlastní inteligenci, jež není rovnoměrně rozložená napříč všemi dovednostmi. Stejně tak existuje velký rozdíl v tom, jak moc jsou jednotlivé složky inteligence ovlivněny vnějším prostředím. Například u slovní zásoby a použití jazyka je tento vliv výrazný.
Ke zjištění výše inteligence slouží IQ testy. Jejich prostorové a početní úlohy se více zaměřují na vrozené schopnosti. Z toho tedy vyplývá, že se na ně až tak moc nejde „naučit“.
Není jedna inteligence
Ve světle moderního pojetí inteligence jakožto veličiny vyjádřitelné jediným číslem (inteligenčním kvocientem) dnes často sklouzáváme k představě, že člověk je buď chytrý (má IQ 90 a výš), nebo hloupý (má IQ 80 a níž). Podle posledních teorií, které se více přibližují reálnému světu, se však ukazuje, že být "hloupý" či "chytrý" lze být vícero způsoby. V roce 1983 vydal americký psycholog Howard Gardner, profesor Harvardské univerzity, knihu Frames of Mind, v níž inteligenci rozdělil na sedm (později osm) typů.
Každý z nás má v sobě všechny typy inteligence, avšak v různém poměru. O tom, který typ převládne, rozhodují nejrozvinutější část mozku, vliv prostředí a situace, v nichž se jedinec ocitne v průběhu prvních desíti let svého života. Děti, které jsou od narození v hudebním prostředí, budou mít s velkou pravděpodobností muzikální sklony a na druhou stranu potomci sportovně založených rodičů budou nejspíš skvělí při fyzickém pohybu.
Podle Gardnera se IQ podílí na úspěchu člověka v životě pouze dvaceti procenty, podstatnější jsou umění komunikace a odhadu ostatních, schopnost rozpoznání vlastních pocitů a motivy jednání.
Pojďme se nyní podívat, jaké typy inteligence podle Gardnera máme.
1. Jazykově-verbální inteligence
Díky ní umíte používat slova – v ústním i písemném projevu. Kdo má rozvinutou tuto inteligenci, vyjadřuje se velmi dobře slovem i písmem a snadno se učí cizím řečem. Jazykově-verbální inteligence je vysoká především u spisovatelů, novinářů, právníků, politiků, tvůrců křížovek, zkrátka u těch, kdo se živí slovem.
2. Logicko-matematická inteligence
V tomto případě je nejspíš všem jasné, o jaký druh inteligence jde. Tento typ určuje schopnost pracovat s čísly, řešit matematické úlohy, hodnotit situace a nalézat řešení v jakékoliv oblasti lidské činnosti. Vysoké hodnoty najdeme u lidí z vědních a technických oborů.
3. Zvukově-hudební inteligence
Ti, kdo umějí zpívat, tančit, hrát na hudební nástroj, skládat muziku nebo dirigovat, mají skvěle vyvinutý tento typ inteligence. Nejspíš asi každý z nás rychle na sobě určí, jak na tom je.
4. Tělesně-pohybová inteligence (motorická inteligence)
I zde můžeme mít rychle jasno, jak na tom jsme. Kdo má tento typ vysoce rozvinutý, může být skvělý sportovec, herec, tanečník, ale také chirurg nebo odborník na jemnou mechaniku (třeba hodinář). Prostě vyniká v oboru, kde je nutná skvělá koordinace pohybů, ohebnost, rovnováha a síla.
5. Vizuálně-prostorová inteligence
Jak dobře vyvinutou ji máte, poznáte podle toho, jak dobře vnímáte a rozlišujete barvy, tvary, velikosti a vzdálenosti mezi předměty. Vysokou úroveň této inteligence mají architekti, designéři, námořníci, lovci, řidiči, piloti či šachisté. Zajímavostí je, že nedávné výzkumy ukázaly vysokou úroveň tohoto typu inteligence u londýnských taxikářů. Ti si totiž musí zapamatovat velké množství prostorových a vizuálních údajů.
6. Vnitřní (intrapersonální) inteligence
Díky ní rozumíme sami sobě. Pokud se dobře vyrovnáváme se stresem nebo zvládáme bolestivé emoce, máme tento typ na nadprůměrné úrovni. Za pomoci vnitřní inteligence se můžeme naučit, jaké situace a činnosti v nás vyvolávají ty které emoce.
7. Společenská (interpersonální) inteligence
Zatímco vnitřní inteligence nám odhaluje naše nitro, společenská inteligence je vlastně uměním vycházet s našim okolím. Díky ní můžete snadno zapadnout mezi ostatní, získat je na svou stranu a přesvědčit je, aby vám věřili. Lidi s vysokou mírou této inteligence najdete v politice, obchodě, ale také pracují jako učitelé, právníci nebo se věnují vztahům s veřejností a sociální práci.
8. Přírodní inteligence
Tento typ doplnil Howard Gardener až deset let po vypuštění své teorie o mnohonásobné inteligenci do světa. Lidé s vysoce vyvinutým typem této inteligence se chovají ohleduplně k přírodnímu prostředí – třídí odpad, nekupují výrobky testované na zvířatech, atp. Lidé s vysokou přírodní inteligencí často pracují jako biologové, zoologové nebo botanici.
Jak se zdá, ani osmička nemusí být konečné číslo. Gardener v současnosti pracuje na devátém typu. Je jím duchovní (existenciální) inteligence, jež by měla zohledňovat schopnost pokládat velké životní otázky.
Vrátíme-li se k otázce položené v nadpisu článku, nezbývá nám než konstatovat, že se na ni nedá jen tak snadno odpovědět. Zdá se, že kolik existuje oblastí lidského vědění, tolik si lze vymyslet typů inteligence. A i když každá lidská dovednost či schopnost má svůj nezpochybnitelný dědičný základ, vliv rodiny, výchovy, ale také lidské vůle a úsilí mohou dělat divy.
Další zajímavé články